Darrenovi Aronofskému zatím v českých (a slovenských) kinech oficiálně nešel ani jeden z jeho dvou dokončených celovečerních filmů Pi a Requiem za sen - a i jeho dlouho dokončovaná Fontána je prozatím značně nejistá. Nicméně i tak má jeho dvojka, ponuré a hyperkinetické drama Requiem za sen, na dlouho zajištěn kultovní status a pozici mezi stovkou nejlepších filmů. Kanál HBO tenhle film miluje a minimálně jednou za půl roku si příběh závisláků Harryho-Marion-Sáry-Tyrona můžeme vychutnat ve vcelku povedeném českém znění. Requiem za sen naštěstí není odkázáno jen na televizní obrazovku, protože se péčí jednoho z časopisů s přiloženými disky dostalo na stříbrnou placku. A od té doby jeho kult jen roste. Čemuž se kolega imf jen a jen diví. Síla filmu nespočívá ani tak ve spletitosti příběhu z pera Huberta Selbyho Jr.(ten se ve filmu objeví v roli smějícího se strážce ve scéně z vězení), jako spíše schopností Aronofského vtáhnout nás prostřednictvím subjektivního vidění do dění. Film začíná v létě a někdy v kapitole podzim (anglické "fall" znamená i pád) se slibně nastartované hubnutí do červených šatů, jež si Sára chce vzít na natáčení v televizi, a obchody Harryho, Tyrona a Marion s heroinem, začínají komplikovat, a jejich sen o zářné budoucnosti bledne, popelaví až mu zazvoní umíráček. Film o paralelní závislosti matky na prášcích na hubnutí a zbylé mladé trojky na heroinu, je jedinečnou ukázkou možností střihové skladby, kdy se rychlým sledem promyšlených obrazů zvyšuje tenze a pocit šíleného tripu (v jednu chvíli chce obraz jakoby vyskočit z plátna). Zajímavé je, že divák má i při opakovaném sledování posledních deseti minut kapitoly "Zima", kdy záběry netrvají déle než dvě tři vteřiny, neodbytný pocit, že se pozvrací. A nebo, když to dobře dopadne, bude muset několik hodin obíhat Stromovku, aby ze sebe dostal nakumulovaný adrenalin. Requiem za sen oproti cíleně výchovným filmům typu Perníková věž nepůsobí školometsky, nijak výrazně nešlape na pedál tvrzení "Tohle jsou konce kouření marihuany", a přitom zůstává pravdou, že zelený list, byť nejlepší kvality, pár dní tak docela nechutná. Sledování řízené destrukce hlavních hrdinů a jejich snů ve své katarzi působí velmi silně, očistně a přes veškerou bolest, pot a špínu vlastně paradoxně i lyricky. Pokud jste Requiem za sen ještě neviděli, a máte odvahu, stačí zajít do nejbližší videopůjčovny...